Rozhovory
(stáhnout všechny články v PDF)
.
Pokračovat můžete na jeden z následujících rozhovorů:
Rozhovor pro www.knihovnice.cz
Připadala jsem si jako Popelka
(Exkluzivní rozhovor s Věrou Noskovou pro Knihovnici)
Na loňském knižním trhu se zrodila nová hvězda. Věra Nosková sice striktně odmítá nechat se označovat za hvězdu, skutečnost je však taková, že na české knižní scéně loni nikdo nezářil tak, jako ona. Ačkoliv má na svém kontě již čtyři knihy, teprve ta poslední - román Bereme, co je ji přinesl všeobecnou známost. O Věru Noskovou se začali zajímat recenzenti, žurnalisté i nakladatelé (přešla pod křídla nově vzniknuvšího nakladatelství Abonent ND vedeného osobou v této branži dobře známou, Alexandrem Tomským). Číst rozhovor s touto charismatickou dámou je zvláštní zkušeností: lehkost, s jakou se vypořádá s jakoukoliv otázkou nebývá příliš obvyklá. Paní Věra Nosková v tomto velmi obsáhlém rozhovoru, který je určen exkluzivně pro čtenáře Knihovnice mluví o své vydavatelské činnosti, o politice, ekologii, showbyznysu a o své letité skeptické nátuře. Je jasné, že Věra Nosková má stále co říct a že nás ještě pravděpodobně v mnohém překvapí. Tento rozhovor neměl být pouze o její aktuální knížce, ale věřte mi, že po jeho přečtení dostanete chuť si jej přečíst. Takže dobrou chuť.
Vaše knížka ležela na pultech knihkupectví nějakou dobu, než si jí všimlo několik lidí a rozjel se kolotoč příznivých recenzí od autorů takových zvučných jmen, jako jsou Jana Klusáková nebo Vladimír Just. Jaké to je stát se přes noc "hvězdou české literatury"? Měla jste pocit zadostiučinění, úlevy?
Měla. Připadala jsem si jak Popelka na bále, ale s vědomím, že tohle místo ve "vyšší společnosti" nemám nijak posichrované, že jsem tu jen jaksi na zkoušku. A že když z tanečku předčasně vypadnu, nikdo se po mně nebude - na rozdíl od té Popeluchy - shánět. Ale výraz hvězda české literatury je nadsazený. K usilování psavce o dobrou knížku mi nepasuje.
Pravda je, že na rozdíl od jiných autorů se nestáváte, zaplať pánbůh, celebritou titulních stran. Knížku Bereme, co je jste nejdříve vydala vlastním nákladem. Až když román znovu vydalo nakladatelství Abonent ND, dostalo se knize větší publicity (recenze, rozhovory apod.) Může dnes dobrá kniha obstát bez reklamy?
Něco jiného je reklama, upoutávky atd., to je komerční věc a já ji přijímám trpně, a jiná věc jsou recenze, které si nelze vynutit nebo zaplatit, což je jedině dobře. Dobrá kniha může obstát a dostat se ke svým čtenářům, když si jí někdo všimne a zpraví o ní čtenářskou obec, veřejnost. Reklama k tomu mnohdy značně přispívá. Nevidím na reklamě, zvláště je-li vkusná a nevtíravá, nic ďábelského, odporného. Je to, jako když zvoláte z koutku: Tady jsem! A mám něco, co by vás mohlo zajímat! Dobrá kniha může obstát bez reklamy, každý si ovšem pod slovem obstát může představit něco odlišného. Bez reklamy se o její existenci méně ví, méně se prodává, dostane se k menšímu počtu čtenářů. Může ale obstát ve zkoušce času, může být objevena příštími generacemi.
Nezavrhuji reklamu na knihu, je to pro mne jeden z prostředků, jak se dostane k lidem, ale může se kniha vlivem a účinkem reklamy stát pouhým zbožím, jako jogurt či prací prášek? Mají lidé dát na reklamu kolem knížky, nechat se jí ovlivnit?
Že poctivý román, dobrý film, obraz, hudba není jen zboží, to lidé přece vědí. Jsou to lidské výtvory, které mají duši, volají po sdílení nějakého zážitku. Jsou-li někdy vytvořeny bezduše, dryáčnicky, pro efekt, ledabyle, primitivně nebo pro snoby, je druhá věc, ale ze své podstaty mají vyšší status, čeká se od nich nějaké obohacení vnitřního života. Já na pouhou reklamu moc nedám, pídím se po informacích mezi známými a kamarády, kteří se ve světě kultury orientují, pohybují a film už viděli, knížku četli. Bloumám také po internetu. Čemu naprosto nedůvěřuju, je taneček bulváru - včetně bulvárních pořadů v televizi - kolem rádoby osobností, i těch z oblasti umění. Bulvár pro svou potřebu, aby bylo o čem a s kým žvanit, mnohdy vytváří z ambiciózních, sebevědomých osob, které celkem nic nosného a kvalitního nevytvořily, takzvané celebrity. Směju se tomu. Je to bláznivý svět. Vyslechla jsem jednou dialog prodavačky v naší sámošce s babkou, která si kupovala bulvární tisk. Shodly se na tom, že "voni ty celebrity sou to všecko komedianti. Slušnej, vobyčejnej člověk nad těma jejich vylomeninama jen žasne." Zlatá slova. A to babka nevěděla, že některé ty "vylomeniny" celebrity podnikají hlavně proto, aby se o nich psalo, jiné si bulvární šmudla vymyslí.
Existují pro vás nějaká "posvátná" témata, o kterých se zdráháte psát?
Musela jsem slíbit manželovi, že nikdy nebudu psát o něm. Velmi jeho přání chápu. Nepsala bych o něčem, čemu nerozumím a je mi to vzdálené. Třeba o sportu. Jinak se žádného tématu předem nehodlám vzdát; co já vím, na jak zajímavý námět narazím, co mě napadne... Posvátného pro mě není nic, neboť jsem ateista. Pro mě je klíčové, jak k tématu přistoupím. Asi těžko cynicky, bez - byť skrytého - soucitu s trpící postavou. Jsem i v literatuře spíš "srdcař" než "kalkulant".
Má spisovatel dodržovat nějaký pevný denní režim, nebo má prostě psát ve chvíli, kdy na to má náladu a myšlenky? Michal Viewegh si údajně stanovil striktní režim, ale je to vůbec možné? Spisovatel přece není stroj na psaní...
Každý spisovatel si volí režim podle svého naturelu. Bohumil Hrabal prý napsal román Obsluhoval jsem anglického krále za 14 dní, na jeden zátah. Jiní, stejně dobří spisovatelé píšou, jako když krápe, každý den kousek. Patřím k těm druhým. Na psaní může vzniknout návyk jako na příjemnou, vzrušující práci. Zbytek dne pak prohřívá a osvětluje dobrý pocit. Na inspiraci, nápady jsem naladěná neustále, štosuju si je v hlavě nebo si dělám sem tam poznámky. Není to ani nějaká posedlost, ale jako si truhlář všímá nábytku, kamkoliv přijde, krejčová šatů, fotograf vhodných výjevů ve svém okolí, tak bývá spisovatel vyladěn na slova, pozorování, naslouchání, stavbu textu, kumulování příběhů.
Máte vůči svému vydavateli povinnost vydat určitý počet knih v předem daném termínu? Máte nějaká omezení čemu se vyhýbat apod.? Nakolik vůbec může být autor svobodným člověkem, pokud nemá štěstí a vydavatel není jeho kamarád?
Mám jediný závazek: vše, co napíšu, po dobu pěti let od podepsání první smlouvy (na Bereme, co je) nabídnout přednostně svému nakladateli. Omezení nemám, vše je věcí dalších ústních dohod. Předpokládáme oba, já i nakladatel, že budu psát prózu, ale kdybych se zbláznila a vrhla se na poezii, museli bychom to také nějak vyřešit. Kdybych nenapsala nic, nakladatel by nemohl nic dělat. Řekla bych, že jsem - nejen vůči svému nakladateli, ale vůbec - svobodný autor.
Jak vám vyhovovala pozice vydavatelky?
Vydavatelskou činnost jsem na letošní rok pozastavila. Moc mi to podnikání nešlo, nebyla jsem dost velkorysá, hlavně finančně, z pochopitelných důvodů. Také - když si ve svém nakladatelství vydáte vlastní knížku a nejste dost sebevědomá a velkohubá, je vám trapné na trhu za ni "kopat". Příští rok ale vydám minimálně skeptikům Sborník přednášek, je už čtvrtý v pořadí, pod názvem Věda kontra iracionalita. Je to docela úspěšná řada, máme už své věrné čtenáře.
Kniha se po dopsání stává majetkem nakladatelství, že? Máte nějakou možnost mluvit do reklamní kampaně, ovlivnit obálku knihy a grafické zpracování textu?
Text románu je především mým majetkem. Nakladateli postupuji práva na jeho vydání, což je dáno formou smlouvy. Smí ji vydávat, dělat dotisky, prodávat po dobu pěti let. Do reklamy nemluvím, není to moje parketa. Na obálku nemám bohužel valný vliv, no vlastně žádný, a na grafické zpracování také ne. V případě obálky mi to není milé. Ale knížka se dobře prodává navzdory obálce s holkama z filmu Rebelové; nakladatel tvrdí, že také díky ní. Kdo z nás má pravdu, nevím. Utěšuju se příměrem, že hezká ženská zůstává pěkná i v blbých šatech. Taky se dá svlíct - tedy obal.
Román Bereme, co je bude mít dvě pokračování. Zvažovala jste původně, že napíšete trilogii, nebo to bylo až po dohodě s nakladatelem? Dá se očekávat, že si většina čtenářů předchozího románu další díly koupí, aby se dozvěděla, jak bude děj pokračovat...
Původně jsem nezamýšlela psát trilogii. V mém prvním vydání, vyrobeném doma na koleně, byl vlastně už kousek druhého dílu, to až zkušení přátelé (jeden spisovatel a jeden kritik) mě ponoukali, abych část odehrávající se v Praze oddělila a z toho základu vystavěla druhý díl. Jenže já už mezitím druhý díl psát začala, neboť celkem dost čtenářů a přátel do mě hučelo a ptali se: jak to s tou Pavlou bylo dál? Takže z toho dalšího textu, který je umístěn do pohraničí vznikl - a ještě vzniká - třetí díl. Když to takhle líčím, vypadá to chaoticky, ale knížky samy chaotické nebudou, dávám pozor, aby trilogie působila přirozeně, splavně, aby v ní nic nedrhlo a téma zrání a cesty se stupňovalo.
Pokud byste psala knihu s dějem z prostředí, které byste neznala, měla byste potřebu určitý čas v něm žít? Například vaše novela Ten muž zemře se odehrává ve vámi dobře známém novinářském prostředí, Bereme, co je zase na maloměstě, kde jste vyrůstala...
Ano, takovou potřebu bych měla. Nebo alespoň ono prostředí nějak zblízka zkoumat, mluvit s lidmi, kteří v něm žijí, mít svého člověka, který by mě do problematiky zasvětil. Je to tak trochu návyk z žurnalistiky, z reportáží. Ráda bych si ale někdy zkusila sci-fi, abych si ověřila, jestli bych uměla napsat příběh postavený spíše na fantazii než na okolní realitě.
Je život hrdinky vašeho románu výlučně váš, čili je to ryzí autobiografie, nebo se od skutečnosti tu a tam odchylujete?
Je to především literatura a to je umělá věc a má svá pravidla. I když je autobiografická, nekopíruje skutečnost, odchyluju se, ale už ani nevím v kterých momentech a jak moc. Stalo se mi totiž něco, s čím jsem nepočítala. Příběh v knize, který jsem psala dlouho a s velkým nasazením, vytěsnil autentické vzpomínky. Snažím se si na něco vzpomenout, a naskočí mi pasáž z románu. Je to skoro k vzteku. Proto se teď docela ráda bavím o našem dětství a mládí s bratry a jen kulím oči. Vnímali věci jinak, mají jiné vzpomínky.
Mám s jednou známou dlouholetý spor: ona tvrdí, že určité knihy by člověk měl znát v rámci všeobecné vzdělanosti, že to je základ. Já zase tvrdím, že kniha se nemá číst proto, že to je klasika, ale že se mi líbí námět, mám rád toho spisovatele, chci se jí bavit nebo mi ji doporučil člověk, se kterým mám podobný vkus. Jaký je váš názor? Má se povinně číst Babička nebo Máchův Máj?
Souhlasím spíš s vámi - četba je radost, výběr je úžasný, čtenář hledá spisovatele, kteří s ním rezonují. Na druhé straně vášnivý a náruživý čtenář bude zvědavý i na tu Babičku a Máj, protože ho bude dráždit, že celý život o nich slýchá. Proč by si je tedy nepřečetl? Nic za to nedá, a i když se mu náhodou nebudou líbit, bude alespoň informován. I v literatuře jsou sloupy naší kultury. Je užitečné přečíst si bibli i Darwina, znát Rembrandta, Bachovy fugy, vidět párkrát Shakespearovu hru, přečíst si něco od Vančury, Čapka, Balzaka, Goetha... Život bez toho všeho je chudý, obzory nízké.
Bránila byste se zfilmování své knížky? Proč myslíte, že se vůbec literatura převádí na filmové plátno? Nedávají někteří autoři souhlas hlavně kvůli finančnímu přivýdělku? Například Michal Viewegh má na svém kontě čtyři zfilmované knihy a další se chystají...
Nebránila bych se. Bylo by to pro mě dobrodružství, další život mých hrdinů. Nemyslím si, že by románu výrazně ublížilo, kdyby se film spíše nepovedl; knížka přece zůstává. Docela by mě zajímalo, jak by k tématu přistoupil jiný autor s jinými prostředky. Jestli jiní spisovatelé berou zfilmování své knížky jako pouhý obchod, o tom nic nevím. Ale domnívám se, že když dalšímu tvůrci stojí za to s textem pracovat, jde v jistém smyslu i o jakési ocenění knížky, příběhu, námětu. A proč se podle některých knížek točí filmy? Protože obě média většinou stojí na příběhu, pracují s psychologií postav, jsou si vlastně velmi blízké. Je to přirozené a pochopitelné.
Čím se vlastně poměřuje úspěch autora? Prodejností? Cenami, které jeho knihy nasbírají? Nebo tím, že poutavým způsobem pojal důležité téma? Může spisovatel, který napsal brilantní knihu, avšak zůstane mu ležet ve skladu, nosit označení "úspěšný"?
Záleží na tom, kdo úspěch poměřuje. Ekonoma bude zajímat finanční výtěžek, prodejnost. Renomovaného kritika zase to, jak dílo splňuje jeho náročná kritéria.
Poutavým způsobem psát o nosném tématu, to je základ slušné knížky a základ možného úspěchu. Termín důležité téma bych nepoužila; co je pro jednoho důležité, je pro druhého nudná banalita. Někdy ovšem stojí příběh o banalitách na skvělém textu. Nebo jsou ony banality svědectvím nějaké doby, a tedy vzbuzují zájem. To je třeba případ Hostince U kamenného stolu od Karla Poláčka. Děj je předvídatelný, ale ten jazyk! Kdyby tentýž děj popsal jazykový břídil, byla by to slátanina.
Myslím, že spisovatel, který by napsal brilantní knihu, a ta zůstala ležet ve skladu, by mohl nosit smutný titul "zneuznaný". Stalo by se tak nejspíš vinou špatného vydavatele, ale toho je možné vyměnit. V horším případě kvůli totalitnímu režimu a jeho cenzuře. Toho jsme si užili měrou vrchovatou.
Jaký druh literatury je vám nejbližší? Krátké jednoduché příběhy bez poselství, nebo velká témata s nosnou myšlenkou, která by měla knihu přežít?
S tím poselstvím bych byla opatrná. Je to moc vznešené slovo. Velká témata popisují mnohdy období, kdy dějiny nabíraly nový směr. V mohutných románech, jako je třeba Vojna a mír, se malinko ztrácím. Knížka o psychických trápení jedince může dát čtenáři víc než historický román, kde se přelévají masy.
Krátké jednoduché příběhy, pokud jsou bez nápadu a vtipu, odkládám, nebaví mě. Já ale trpím literárním obžerstvím a čtu kdeco. Povídky i romány, novely i básně, Rusy, Francouze, Američany, Angličany, Čechy - ani nebudu všechny ty národy vyjmenovávat. Pátrám po dalších autorech. Když se mi knížka nelíbí, odhodím ji. Píšu si čtenářský deník. Nikam nechodím a nejezdím bez knížky, počítám s prostoji a čekáním - na tramvaj nebo na číšníka.
Četla jste někdy knížku, která vás zasáhla? Přemýšlela jste o ní a nemohla ji dostat z hlavy?
Takových knih je několik desítek. Vracím se k nim.
Jak se díváte na ekology? Někdy mám pocit, že jejich postoje jsou schválně extrémní, aby vyprovokovali diskusi a mohli pak nějak dojít ke kompromisu.
Domnívám se, že jsou to lidé budoucnosti. Jednou se budeme muset chovat a myslet ekologicky všichni, půjde nám o život. Budoucí generace budou s odporem hodnotit naše plýtvání a drancování přírody.
Letošní počasí by pro nás mělo být varovným znamením, že příroda se začala vzpouzet lidskému konání, ale nemám pocit, že si z toho vezmeme ponaučení. Kam až podle vás člověk dojde, než pochopí, jak vlastně této planetě ubližuje?
Ubližuje přitom také sám sobě. Dojde asi na pokraj katastrofy, bude muset prodělat "léčbu šokem". Je už téměř jisté, že tající ledovce zvednou mořskou hladinu, budou zatopené mnohé ostrovy a pobřežní města, stovky nízko položených míst u moře a v moři. Voda z ledovců ochladí Golfský proud a to změní radikálně podnebí v části Evropy. Lidstvo navíc jaksi moc nepočítá s tím, že by měla brzy nastat doba ledová - snad ji oddálilo právě globální oteplování. Počasí a podnebí bude možná po staletí vykazovat dramatické výkyvy s mnoha katastrofami, které změní a kamsi posunou lidskou civilizaci. K válkám? Ke spolupráci a sjednocení? To zatím nevíme. Dá se ale očekávat, že sjednocení a spolupráci bude bránit náboženský, národní a politický antagonismus.
Česká republika je malý stát. Má si uchovávat svou jedinečnost a být ostrůvkem uvnitř sjednocující se Evropy, nebo se má podvolit diktátu bruselských úředníků a přijímat nařízení, směrnice a direktivy, které ji budou "přizpůsobovat"? Záměrně jsem použil extrémní formulace...
No a s extrémy nedokážu souhlasit. Sjednocování Evropy je podle mě pozitivní proces. Zatím vidím převahu pozitivních dějů nad nepříjemnými. Přesto je dobré být ve střehu a nezbavovat se mírné skepse. Není to ale moje parketa a nijak se tím nezabývám. Víc než bruselští byrokrati mě znechucují mnozí naši politikové.
Viděla jste alespoň jeden díl reality show VyVolení? Myslíte si, že má nějaký dopad na diváky? Nebo to jsou pořady, které diváci chtějí? Proč je chtějí?
Viděla jsem pár dílů z první várky "Vyvalených". Prý jejich vulgární chování a slovník ovlivnily některé děti, které si uvědomily, co všechno je dovoleno, sledováno se zájmem, a tedy zřejmě hodno napodobování a nakonec dokonce odměněno závratnou sumou. Teoreticky to mohl být zajímavý psychologický experiment, ale pro člověka s kinderstube se z toho stala odpudivá podívaná na hejno většinou jednoduše strukturovaných sprosťáků. Pár dílů jsem sledovala, abych zjistila, co všechno je možné, jak daleko "volové" dojdou. V podstatě je to ale kruťárna - dopřát podobným jedincům dostatek cigaret, alkoholu a pohodlí, ale odepřít jim, co člověka civilizuje: soukromí, kontakt s blízkými, knížky, informace o okolním světě... A televizní diváci ty "opičáky" v kleci pozorujou a baví se tím, jak "pouštějí šťávu". Neřekla bych, že je to dobrý trend v euroamerické kultuře. Mohl by se nám vymstít. Ale třeba také ne. Pitomostí a vulgarit je na světě spousta a vedle toho existuje svět myšlenek, ohledů a dobrých skutků. Někdy se ty světy dokonce prolnou. Závěrem - jsou horší jevy a dokonce asi i pořady než VyVolení. Děti by ale na tyhle experimenty s vyšinutci a sprosťáky koukat neměly.
Má spisovatel upozorňovat na tyto jevy a pranýřovat je v médiích, nebo shovívavě pokývat hlavou, ignorovat je a doufat, že se jedná o přechodný jev?
Já bych spisovatelům žádné úkoly nezadávala, zajímají se o to či ono podle své povahy. Navíc pranýřování nemá téměř žádnou účinnost, lidem oblíbenou zábavu nezprotivíte. Některé subkulturní aktivity skutečně samy od sebe vyhnijou, neboť jejich tvůrci mívají tendenci stupňovat vulgaritu, prázdnotu a pitvoření tak dlouho, až se pořad či jiný podobný fenomen lidem zprotiví.
Je normální nechat se zavřít v izolovaném prostředí s lidmi, kteří jsou záměrně a programově vybráni jako protiklady, sdílet s nimi vše od ložnice přes kuchyni až po koupelnu a ještě se u toho nechat sledovat miliony diváků? Je odměna za toto snažení adekvátní tomu, co pro to ti lidé obětují?
Pro mě třeba není, ale pro ně ano. Mnozí z nich přece neměli právě práci, kterou by neradi opouštěli, naopak. Někteří měli dluhy, oplétačky s vyšetřováním trestního činu. Nebyli to lidé spokojení se svým životem: ti mají většinou svou práci, obor, koníčky a své blízké, které by na tak dlouho odmítli opustit. Akce VyVolení se jejím aktérům nejspíš jevila jako šance, jak se dostat k něčemu lepšímu, nemluvě o vidině 11 milionů. Navíc byli po tu dobu placeni a dobře živeni, opíjeni, oblékáni atd. Co ovšem nechápu, je fakt, že si zjevně mysleli, že když se takto se vším tím sprosťáctvím, nahotou, souložením a hysterickými záchvaty zviditelní, budou z nich právě ty vzpomínané celebrity a někdo už se postará, aby se dostali do showbyznysu a hrabali prachy za nějakej ten štěk. Boží prostoto! Když bylo po všem, kdekdo se o ně otřel, bulváru slouží jen jako terč výsměchu, jejich chování je natočeno a kdykoliv může být znovu odvysíláno. Málokdo z nich se nějak prosadil, zvýšil si společenský statut. Jsou a budou to vždy, až na výjimky, oběti reklamy a bulváru, který je využil, vycucal jak pavouk mouchu a odhodil.
Co říkáte vy, spisovatelka která několik let tvoří určité dílo, na to, že showbyznys v poslední době tvoří postavičky, které se začnou objevovat na titulních stránkách bulvárních tiskovin, nazve je celebritami a ony si několik měsíců či let užívají pozornosti, aniž cokoli dokážou?
Postavičky-celebrity a showbyznys k sobě s bulvárem patří, jsou to jakési pouťové atrakce pro dospělé. Nabízejí zábavu a drby, to je jejich byznys. Jako spisovatelka říkám, že je to dobrý námět na psychologický román. Jako bývalá novinářka říkám, že to je umělej svět, který normální lidi ani neberou vážně - viz výše popsané mínění babky a prodavačky. Lidi to čtou, hledí na bednu, ale myslím si, že tím nijak nežijou. Trochu se pobaví, ukrátí si čas strávený třeba na WC a jdou si po své práci, dosti má den na svých trápeních. Já se nad tím nepohoršuju. Takovej je svět. A je štěstí, že nemáme cenzuru. Takže vycházejí i blbiny a nafouknuté zprávy třeba o jakýchsi celebritách.
Vedla jste klub skeptiků Sisyfos. Můžete mi prosím přiblížit, čím vším se zabývá, jaké je jeho poslání či cíl? Někde na internetu jsem se dočetl, že k vám patří i fyzik Jiří Grygar.
To by bylo příliš dlouhé vyprávění. Zájemce najde mnoho informací na našich webových stránkách www.sisyfos.cz. Jiří Grygar se mnou stál při vzniku tohoto občanského sdružení a oba jsme v předsednictvu.
Mnozí autoři nabízejí zaručený recept, jak dosáhnout pozemského štěstí. Ať už mluvíme o Richardu Bachovi, Paolo Coelhovi a dalších. Jak je možné, že tyto knihy patří mezi jedny z nejprodávanějších? Co v nich lidé hledají?
Možná v nich nacházejí vznešené myšlenky, morality, tajemno. Například v podání Paola Coelha je tato duševní potrava dodaná v rozemleté, nenáročné, lehko stravitelné podobě. Já se ale při čtení tohoto autora strašně nudila, jeho nabubřelé banality byly otravné, vymyšlenosti průhledné. Četla jsem pár jeho knížek, stejně jako třeba J. K. Rowlingovou, abych pochopila ten rozruch kolem nich. Harry Potter, to je ovšem jiná káva, to jsou knížky velmi dobře napsané a vymyšlené (nečetla jsem ty poslední, a už asi ani nebudu, přece jen nejsem dítě). Radit ostatním, jak být šťastný, jak žít a jak se chovat, je dobrej kšeft, rádce má z toho navíc psychologický zisk, neboť je za chytrého, který radí blbým.
Jinak literatura zvaná fantasy mi nedělá dobře, když je něco až příliš samoúčelně "vycucané z prstu", je to jalová duševní potrava. Ráda si ale občas přečtu dobrou sci-fi, zvláště takovou, která pracuje s realitou, rozkrývá lidskou psychiku v extrémních podmínkách, má rysy pravděpodobnosti. Což je třeba Konec civilizace Aldouse Huxleyho.
Někteří lidé potřebují věřit tak trochu na zázraky, aby byl jejich život lehčí. Není na místě trocha shovívavosti, když vidíte, že víra uzdravuje?
Že by víra automaticky uzdravovala, to je vulgarizace složitých psychologických mechanizmů. V některých případech snad ano, ale spoléhat se na to nedá. Působí tu autosugesce a sugesce, budiž, někdo k tomu potřebuje takzvanou víru v zázraky, jsme nakonec všichni ovlivněni pohádkami z dětství. U psychosomatických chorob sugesce někdy zabírá, k uzdravování občas pomáhá i veselá, optimistická mysl, neboť endorfiny v různé míře povzbuzují imunitní systém. Vypráví se známá historka, že rány vojáků vítězné armády se hojí líp a rychleji než zranění poražených. Druhá věc je, že na této víře parazitují nezodpovědní, žvaniví strejci, kteří slibují, co nemůžou splnit. A když se pacient cítí podražený z toho, že žádný léčivý efekt nezaznamenal, slyší pokaždé jednu ze dvou klíčových vět: přišel jste pozdě nebo vyšší síly si to nepřejí. Léčitelé jsou vhodní pro bohaté hypochondry. Tam se snad neděje žádná škoda, když ovšem pominu, že je na škodě státní pokladna, protože léčitelé svůj, někdy významný, příjem zásadně nezdaňují, stejně jako třeba prostitutky. Jinak živnostenský zákon je z povolených živností vyloučil, což jim nejspíš nevadí, alespoň ty daně opravdu platit nemusí.
Jak jste přišla k práci v nadaci Inka?
Dělala jsem jako externistka Českého rozhlasu půlhodinové diskuzní pořady s názvem Naše téma a dozvěděla jsem se o Olze Vilímkové, která měla právě odjet do peruánských And. Chtěla tam zdarma učit celý rok děti horských Indiánů. Pozvala jsem ji před mikrofon. Brzy nato odjela, posílala mi pak dlouhé maily a fotografie a já z nich dělala články, které vycházely na pokračování v novinách. Když se vrátila, vyprávěla mi, jak jsou ty chudé děti mnohdy bystré, jak touží po vzdělání, ale to je tam, počínaje střední školou, velmi drahé a pro ně nedostupné. Olga založila nadaci Inka pro dálkovou adopci, peníze putují pouze na vzdělání vytypovaných dětí, které jsou snaživé a talentové. Tyhle děti vybírají místní školy za souhlasu celé vesnice. Už podporujeme přes naše české kmotry kolem 450 dětí. Kmotry nejsou jen jednotlivci, ale i školy, skautské oddíly, kurz španělštiny nebo spolek kaktusářů... Je tu naděje, že by ti vzdělaní Indiáni mohli po letech změnit k lepšímu poměry v regionu. Máme spolupracovníky v Peru, Olga tam jezdí několikrát ročně jako průvodkyně, ale má pak vždycky čas a možnost navštívit děti, vyřídit úřední záležitosti. Ona je hnací motor celé akce.
Před nedávnem byl na internetu publikován neautorizovaný překlad románu Totožnost (L’Identité) Milana Kundery. Ten už několik svých románů psaných ve francouzštině odmítl publikovat česky, a tak se toho chopil někdo jiný, Totožnost přeložil a zdarma poskytl čtenářům. Na čí straně tohoto sporu jste? Jen dodávám, že text už byl z internetu stažen...
Na straně autora, navzdory tomu, že jeho postoj vůči Čechům a češtině nechápu. Ale nezbývá než ho respektovat, má právo si se svým dílem dělat, co chce. Naopak ten, kdo mu text zcizil, je navzdory dobrým úmyslům a třeba i tomu, že z překladu nijak finančně neprofitoval, vlastně zloděj. I když pracovitý zloděj s ušlechtilými pohnutkami.
Opravdu velký spisovatel se pozná především podle toho, že se pouze neopájí svým úspěchem, ale že komunikuje se svými čtenáři a knihu jim tak přibližuje. Poté, co jsem měl možnost pokládat své otázky Věře Noskové a s rozkoší přijímat odpovědi mohu říct - ano, toto je velká spisovatelka. Tato dáma přes svůj nesporný úspěch zůstala skromná a pokorná. Věřím, že z tohoto rozhovoru máte stejné pocity jako já. Zájemcům o další ukázky spisovatelského umu Věry Noskové doporučuji Týdeník Rozhlas, pro který začala psát fejetony. Nechť nám zkrátí to útrpné čekání na další román.
Rozhovor v Týdeníku rozhlas
Říkám tomu šimpanzí syndrom
Věra Nosková se narodila v roce 1947 v Hroznětíně, čtvrtstoletí prožila ve Strakonicích,od roku 1973 žije v Praze.Vystudovala Střední všeobecně vzdě- lávací školu, prošla řadou zaměstnání. Psala poezii (Inkoustové pádlo, 1988), po roce 1989 především prózu: vydala novelu Ten muž zemře (1996),soubor povídek a fejetonů Je to hustý (2003) a autobiografický román Bereme, co je (2005). Je vdaná, má dva syny.
V roce 1988 jste vydala svoji prvotinu, knížku poezie Inkoustové pád- lo. V jedné básni píšete o svém otci jako o tom, „kterého nepotkat / je víc než osudem“. Kolik vám bylo, když od vás táta odešel?
Nemám na něj z raného dětství vzpomínky,jen dvě tři na hranici snu.Jak jsem později dedukovala z narážek a výčitek, spíš kolem rodiny kroužil, vzdaloval se, byl na vojně, pak na Slovensku, tam mi zplodil dvě sestřičky – ne že by chtěl,ale asi byl na štíru s antikoncepcí.Byl pěkný,velmi mladý a bujný. Naši se brali, když jim bylo dvacet, a to už jsem prenatálně exis- tovala.Tahle manželství nemají ani dnes valnou budoucnost.
Setkala jste se s otcem ještě někdy potom?
Setkala,a mám na to dost hnusnou vzpomínku.Matka mě zpracovala,že je to cizí a nepřátelskej chlap. Neprozradila mi, že na schůzku s ním ale musím,protože na mě platí alimenty.Bylo mi deset let.Schůzka proběhla v přítmí zimního odpoledne před strakonickou poštou. Ten „cizí chlap“ byl naměkko, já byla ostrá jak sekyrka, ale někde v hloubi vyjukaná. Po deseti minutách zděšený otec prchl, zahlédla jsem jeho slzy. Rozvedené matky jsou někdy pěkné potvory a manipulantky.
Nahrazoval vám tátu dědeček, ten ještě rakousko-uherský „fešák děde- ček s průsvitnou kapkou u nosu“, jak o něm píšete v románu Bereme, co je?
Nenahrazoval. Byl egocentrický hezoun, ale přitom podpantofelník, neměli jsme společné zájmy. Sbližovalo nás jediné, zpívala jsem s ním, když hrál na harmoniku všelijaké staré písničky od Hašlera nebo jiho- české lidovky. Cítila jsem ale, že mi stejně jako matka zazlívá, že jsem se „povedla po tom slovenským frajírkovi“. Otce mi nahrazoval docela uspokojivě otčím, který ovšem couval před svou ženou. Měla jsem ho ráda, byl dobrák. Nějak jsem ale se svou genetickou výbavou do prostře- dí nezapadala, což mohlo být pro leckoho v rodině znepokojivé. Kromě jistých vloh a potřeby vidět věci nemilosrdně v jejich nahotě a nedě- lat si o nikom a ničem iluze jsem měla sklony k lhavosti a byla jsem tichošlápek. Ale otcovým genům vděčím za mnohé, i za potřebu psát. Později v životě jsem odpozorovala, že geny mají větší tvořivou sílu než výchova.
Jak se dětství v polovičaté rodině odrazilo na vašem pozdějším vztahu k mužům?
Matka se brzy znovu vdala, takže jsem vyrůstala v úplné, nikoli poloviční rodině.Žila jsem ale v dusném prostředí kuchyňského matriarchátu.Což nastartovalo mé soucítění s muži. To se ale projevilo až později. Jinak jsem měla k mužům vždy spíš spontánní, nekomplikovaný vztah, byla jsem na ně přirozeně zvědavá, nijak jsem je neadorovala, ale ani nepo- nižovala. Jsem vášnivý vyznavač rovnoprávnosti. Pozoruju, že pomoc a ochranu potřebují častěji muži, jsou mnohdy psychicky křehčí než my, dožívají se kratšího věku, a přitom musí víc let odpracovat, cítí tlak spo- lečnosti i svých rodin, že by měli někým být, podávat výkony… Navrch je feministky obviňují ze všech hříchů světa. Mluvím teď o naší euroame- rické kultuře. Jinde je to jinak a pro ženy někdy dost děsivé – tam by se měly feministky angažovat.
Jaká byla vaše máma? Vycházely jste spolu, když od vás táta odešel?
No,myslím,že jsem tu postavu celkem vystihla v Bereme,co je.Neumím ji ale charakterizovat v jedné větě. Ozývali se mi pak čtenáři a důvěrně mi sdělovali, že jejich matka vykazuje podobné či stejné vlastnosti a cho- vání, takže to zřejmě není nijak vzácný lidský typ. Vztahy myslím určo- valo i to, že jsem vlastně vyrůstala v chudých poměrech, v rodině s třemi dětmi. Matka pak kočírovala popichováním a výčitkami otčíma a nade všemi vládla babička – někdy laskavě, jindy drsně. Isaak Babel v jedné povídce napsal, že rodina je temná záležitost. Myslím, že jsou rodiny mnohem temnější, než byla ta naše. Jejich členové ale mají štěstí, že mezi nimi nevyrůstá budoucí psavec, který nemilosrdně vrhne do knížky to, co chtějí všichni skrýt, co nevidí, co si nepřiznají. Ne, že bych byla nějak odvážná či nemilosrdná – kdyby rodiče žili, knížku bych nevydala, na to bych neměla nervy.
Narodila jste se v Hroznětíně na Karlovarsku, kousek od německých hranic. Máte na to místo nějaké vzpomínky?
To byl poválečný pokus-omyl.Rodiče neměli kde bydlet,tak se rozjeli do prázdného pohraničí. Pár měsíců po mém příchodu na svět se vrátili do Strakonic, protože otec v pohraničí nenašel práci. Bydleli pak s matči- nými nervními rodiči v malém holobytě. Po únorovém převratu prý otec nechtěl pochopit, že s jeho snem – mít soukromou radioopravnu – je konec. Vlastnil na čtyřicet beden součástek a uměl z nich vyrobit radio- přijímače. Součástky získala jeho mamička za války, dala za ně vykrmené prase,riskovala za „šmelinu“ život.Otce přitahovalo všechno,co souviselo s elektřinou.Uměl opravovat jakékoli elektrospotřebiče,později dokonce opravoval poruchy na elektrickém vedení, měl mačky a šplhal po slou- pech. Vymyslel prý také elektrickou mucholapku, za což byl ženskými v naší rodině vysmíván. Projekt tedy nedotáhl do konce. Před několika lety jsem se dozvěděla o vynálezu elektrické mucholapky, zřejmě od sla- boproudaře, kterého baby v jeho okolí za „pitomý nápad“ nezpražily. Ale abych se vrátila k otázce: na Hroznětín pochopitelně žádné vzpomínky nemám. Jednou mě tam můj muž dovezl, takže vím, jak to městečko vypadá. Byla jsem tam prý ale pokřtěná – na nátlak slovenských prarodi- čů. Babička tam dokonce přes celou republiku dojela, byla mi kmotrou. Nebylo to nic platné, vyrostl ze mě neznaboh.
Jaké byly Strakonice, když jste se do nich přestěhovali? Maloměsto, kde si všichni viděli do talířů, anebo se tam daly hrát soukromé hry, do kterých za vámi žádní fízlové nemohli?
Jako v každém maloměstě se i tam lidi zajímali o soukromý život dru- hých. Pro leckoho je to odpuzující představa, ceníme si přece svého sou- kromí a je nám protivný vlezlý soud sousedů nad námi,ale na druhé stra- ně je to šmírování pochopitelné. Říkám tomu šimpanzí syndrom. Tohle prostě vyšší primáti dělají. Žijí ve větších skupinách, mají svoje prestižní tanečky, hierarchii, vytvářejí komploty, sledují jeden druhého, přelévají se mezi nimi sem tam emoce. Společenský život má i výhody, jedinci se mohou jeden od druhého leccos naučit, skupina je bohatá součtem umu a bystrosti některých svých členů.Tak to funguje v menších městech a na vesnici.Velkoměsto je vlastně nepřirozený útvar,ale mnozí jsou na něj už adaptovaní a využívají jeho výhod.Člověk,který žije rád ve velkoměstě,je nějak jiný než spokojený venkovan. Ale i v maloměstech se najdou uza- vřené rodiny, o nichž toho okolí moc neví. Když neví, aspoň si domyslí, a nebývá to laskavé hodnocení.
Studovala jste ve Strakonicích?
Střední všeobecně vzdělávací školu. Neříkalo se jí gymnázium – to byl zavržený výraz z první republiky – a neměli jsme se pokládat za stu- denty, ale jen za žáky. Kuriózní byla praxe v katovickém jézédé, jezdili jsme tam celý první ročník každý pátek a starali se tak trochu o krávy, telata, prasata, pleli řepu, sbírali brambory. Také jsme se ale kočkovali na seně a u malých bejčků s kudrnami na čele tajně pili levná ovocná vína. Jezdil s námi náš třídní, mladý skvělý kantor, kamarádský a bystrý, kterého vystřídala učitelka biologie stejných kvalit.Tehdy probíhal expe- riment, který nás měl kdožvíproč přiblížit výrobě, takže biologická třída jezdila do polí a technická třída makala v Čezetě.Můj mladší syn už směl říkat své škole gymnázium a každý pátek – namísto našeho kydání hnoje – měli výuku v angličtině.
Rozchod s rodinou líčíte celkem dramaticky. Pokud je Bereme, co je autobiografií, pak jste prošla blázincem i bezdomovectvím – to jistě byla podstatná zkušenost…
Drama to bylo.Ale ta zkušenost mi byla dobrá leda tak k napsání knížky. Protože co se z takového zbytečného trápení dá vyvodit? i když – asi se tím prohloubila schopnost mého soucítění. Zpětně trochu obdivuju, tro- chu nechápu svou odvahu vypadnout ze dne na den z rodiny a ocitnout se plná hořkosti na dlažbě maloměsta. Musela jsem být hodně zoufalá a rozzlobená.
Měla jste na konci 60. let, kolem srpna, nějaké revoluční nálady? Třeba házet Molotovovy koktejly po okupantech, nebo aspoň kouřit trávu…
Tehdy jsem bydlela v Písku. s armádou jsem nebojovala a o existenci trávy tehdy ještě nevěděla. Myslela jsem hodně na budoucnost, předsta- vovala si různé scénáře dalšího vývoje. Pár měsíců jsem byla přesvědčená, že vojska tak do pěti let odtáhnou a my zase trochu zvedneme hlavu a budeme – méně nápadně, plíživě – pokračovat v jakési demokratizaci poměrů. Přemýšlela jsem, jak k tomu přispět; ne že bych na něco přišla. Bylo mi jedenadvacet, a protože jsem zrovna žila s jedním sociopatem, měla jsem co dělat, abych zvládala osobní život.
Dotkla se vás kontrarevoluce v něčem osobně? Uvažovala jste třeba, že byste odešla z republiky?
Deprimovala mě, protože mám extrémní potřebu svobody. Všechno, co jsem nenáviděla – faleš, křiváctví, žvanivost, manipulace, mstivost, bez- práví – nabývalo vrchu. Bezpáteřní hajzlíci stáli na startu svých kariér. v mém osobním životě se toho moc nezměnilo, protloukala jsem se dál, jak se dalo, bez podpory příbuzných či přátel, ale obrazně lze změny v mém životě popsat takto: zplihla mi duše, ztmavlo mi nebe i budouc- nost. Usadila se ve mně nenávist k vrchnosti. Na odchod z republiky mi chyběla odvaha a připravenost – neměla jsem žádnou odbornost,neumě- la jazyky, jen trochu německy a rusky, plat nevyučené aranžérky mi stačil tak leda na jídlo a na podnájem, ani bych nedokázala ušetřit na cestu k hranicím. Také bylo děsné, že kdo utekl za hranice, nemohl se vrátit bez rizika, že ho tu zavřou. a já byla fixovaná na jihočeskou krajinu, snila o Praze a milovala češtinu.
Co jste dělala v 70. letech?
Zakládala rodinnou buňku, vychovávala děti, žila s rodinou v otřesném přístřeší – bez koupelny, s černou plísní v koutech a se záchodem sdíle- ným s podivínskou sousedkou – a pracovala v mateřské škole.Psala jsem přitom básně. Sbírku jsem nabídla jihočeskému nakladatelství Růže. Ležela tam šest let, to byla pro neprominentní psavce normální čekací lhůta.Začalo se jednat o tom,že sbírku vydají,lektorské posudky vypra- cované profesory z českobudějovické pedagogické fakulty byly příznivé, jela jsem dokonce na schůzku s nimi; byla to náročná procedura.Knížka pak už jen čekala v tiskárně, až na ni přijde řada. Najednou se změ- nil šéfredaktor toho nakladatelství, objevil se nějaký Podlaha. Několik knížek z edičního plánu vyhodil – včetně mé. Prý kvůli církevním sym- bolům. No, jsem ateista, ale jedna báseň byla inspirovaná varhanním koncertem v kostele, pak někde trčelo slovo kříž… Ten člověk si chtěl prostě vydávat především své knížky a pak knihy svých kámošů.Neměla jsem smlouvu, marně jsem se jí po těch šest let domáhala. Říkali mi, že ji dostanu, až kniha vyjde. s básníky-straníky se jednalo ovšem zcela jinak. Byla to křivácká doba. No ale lidem se tehdy stávaly mnohem horší věci.
Tou sumou profesí, které čtu na obálce Bereme, co je, jste prošla za normalizace? Aranžérka, textilní dělnice, servírka, osvětová pracov- nice, noční vychovatelka, učitelka v mateřské školce…
Ne,to je výčet za celý život.Brala jsem,co bylo.Profesi učitelky v mateřin- ce jsem zvolila, když jsem stala matkou: myslela jsem, že bude výhod- né mít své děti při práci poblíž. Ale předpoklad se nesplnil. Když synci občas onemocněli, honem jsem je pokaždé musela odvézt k babičce do Strakonic – moje třída by se totiž musela rozdělit mezi ostatní, už tak přetížené kolegyně. Nevydržela bych pak mezi nimi, i děti ve školce by byly stresované, v jedné třídě jich totiž bylo víc než třicet. Takže se stá- valo, že jsem se věnovala cizím dětem a po těch mých se mi přitom moc stýskalo.
Jaká byla práce s dětmi? Nemusela jste jim očkovat lásku ke straně?
V mateřince se takhle neblblo. Učila jsem je smrkat, zdravit, omluvit se, jíst příborem, rozeznávat barvy a tvary, zpívat, komunikovat. Bohužel jsem ale musela absolvovat jednou měsíčně školení pro nestraníky.Věčně nás tam nabádali, ať učíme děti, aby nás titulovaly soudružko učitelko. My se tomu smály a namítaly jsme,že ta tří- a čtyřletá děcka taková slova nezvládnou, navrch nejsme soudružky. Normální komoušský Kocourkov. Jednou přišel lampasák, aby nás poučil, že imperialismus zvedá hlavu a máme tedy prý klukům dopřát hry s kulomety, šavličkami, pistolkami, aby z nich vyrostli zocelení vojáci. Smály jsme se do hrsti. Nikdo tyhle pitomce snad nebral vážně.
Jedno z těch zaměstnání bylo taky „závorářka“ – přiznám se, že nevím, co si pod tím představit…
Dnes se závory zatahují automaticky, tehdy u nich stál miniaturní domeček, kde sloužili denní a noční dvanáctky závoráři. v té kůlně měli tvrdou židli, to aby v noci neusnuli, stůl a telefon, kterým jim hlásili průjezd vlaků. Poté závorář vylezl z boudy a točil klikou, čímž spustil nebo zvedl závoru. Když vlak projížděl, museli jsme stát v pozoru s čer- venou vlaječkou v podpaží. Prošla jsem bezpečnostním školením, kde nám hlavně ukazovali fotky hnusných úrazů po střetu s vlakem. Těšila jsem se, že po třech měsících dostanu režijní jízdenku a budu vlakem křižovat republiku za mizivý peníz. Líbilo se mi taky, že budu v práci vlastně sama a budu si moct sem tam napsat veršík. Nějak mi ty sny a kalkulace nevyšly, což popisuju v povídce Dřeváky klapal lesní vlak v knížce Je to hustý.
Kdy jste odešla do Prahy? Jaký měl ten přesun důvod?
O zakotvení v Praze jsem se pokusila několikrát, povedl se až pokus v roce 1973. Po Praze jsem nezřízeně toužila snad od pěti let, kdy jsem ji poprvé navštívila během nepovedeného, euforického únosu otcem.
Jaké bylo objevování hlavního města? Máte dodnes v Praze nějaká „svoje“ místa?
Nadšené, blouznivé, šťastné. Ale poznala jsem i tehdy deprimující pane- lákové sídliště, moje první školka byla na Proseku. Mapuju stále široké okolí Hradčan, chodím na Kampu, do Troje, nejčastěji do Stromovky, kterou mám za rohem, procházím ráda Letenské sady, Národní třídu… „Mých“ míst je mnoho.Ta hojně navštěvovaná turisty ale raději prochá- zím na podzim či na jaře a ve všední dny.
Vracíte se dneska do Strakonic? S jakým pocitem?
Nikoho tam nemám, už tam téměř nejezdím. V místní knihovně ale vždycky křtí moje knížky, mám ve Strakonicích své čtenáře. Při návštěvě městečka mám pocity klidné a střízlivé. Knihou Bereme, co je jsem se totiž mimoděk zbavila jistých vzpomínek, jsou v ní zakonzervované, na ulicích městečka mě už dávno nepřepadají. v městě mého dětství a zele- ného mládí se toho dost změnilo, komoušské vládnutí napáchalo v urba- nistice velké škody.To,co udělala knížka Bereme,co je s mými vzpomín- kami,jsem nečekala,překvapilo mě to.Vysvětluji si to asi takto: literatura je přes svou eventuální autenticitu umělá věc, život úplně nekopíruje, ale přitom má mnohdy sílu být přesvědčivější, sugestivnější než realita. To, co jsem napsala, překrylo a trochu asi zkreslilo reálné zážitky, takže už si marně snažím představit, jak to či ono probíhalo doopravdy. Jsem lapena v pasti své vyprávěcí mánie.
Po devětaosmdesátém jste se živila jako novinářka – co vás k novina- řině přivedlo?
Touha živit se psaním a potřeba žít po změně režimu naplno společen- skými proměnami a problémy. Tušila jsem, že žurnalistika vyhovuje mé povaze, mám ráda pestrost, změnu, kontakt s novými lidmi a tématy. Odkud se vzala novela Ten muž zemře? Byl těch absurdit v práci na vás najednou tolik, že jste potřebovala ventil? Psát pro mě není ventil nebo nějaká psychoterapie. Když mám v hla- vě nosné téma, figury, reálie, mám chuť „z toho něco udělat“. Nepláču přitom nad světem, natož nad sebou, psaním se chci také bavit, i když leckdy pochmurně. Je to jakási intelektuální hra – tím ovšem nemys- lím nic nepoctivého,povrchního.Většina jakéhokoliv umění vzniká z hry a vášně.No a absurdity jsou tím správným materiálem pro literaturu.Ten muž zemře popisuje pokleslou novinařinu a její redakční zákulisí.Vlastně jsem své zážitky a příběhy rozdělila dvěma postavám – mužům noviná- řům. Jeden je introvert a druhý je jeho opak. Byla to moje první próza, šlo spíš o literární rozcvičku. Už tu knížku znovu nevydám, musela bych ji celou přepsat, rozšířit a taková práce by mě nebavila.
V roce 2002 jste se žurnalistikou skončila. Začala jste cítit, že chcete víc psát, nebo jste byla prostě po těch víc než deseti letech unavená?
Důvodem bylo obojí – a navíc,proč bych to tajila,přišel vysněný důchod. Už jsem se ho nemohla dočkat, věděla jsem, že se „vrhnu na psaní“, že můj život dostane konečně tu správnou barvu a chuť.
V knížce Je to hustý jste publikovala kromě povídek taky fejetony. Byl pro vás fejeton ideálním žánrem, protože se pohybuje někde na hrani- ci mezi beletrií a publicistikou?
Ano.Byla to také zkouška umu,jak na malé ploše sdělit maximum,navrch s nějakým espritem.Fejetony mě vedly k sevřenému a cizelovanému jazy- ku, k stručným metaforám. Docela mi psaní fejetonů chybí. Ale nejsem teď s žádnou redakcí v kontaktu.
S poezií jste nadobro skončila?
Propašovala se mi po kapkách do prózy.Ale psát básně bych už asi nedo- kázala. Bylo to jisté období, které mám asi za sebou. Alespoň poezii čtu.
V roce 1995 jste spoluzaložila Český klub skeptiků Sisyfos – co má ten podnik za cíl? Když jsem se dočetl, že jste kdysi udělili nějakou cenu Ivo A. Bendovi, který je v kontaktu s Vesmírnými lidmi, zapochyboval jsem, jestli v tom je víc než recese. i když nic proti recesi, ta se hodí vždycky…
Jsme občanské sdružení napojené na skeptické hnutí, které existuje téměř ve všech zemích světa od evropských zemí, Ruska přes Spojené státy, Austrálii, Nový Zéland, snad jen kromě centrální Afriky. Naše myšlenky a pochybnosti přitahují často vědce, pedagogy, novináře, psy- chology a lékaře, je mezi námi pět nositelů Nobelovy ceny, členem byl třeba i Isaac Asimov. Propagujeme kritické myšlení, snažíme se šířit vědecké poznatky, vystupujeme proti matení veřejnosti šarlatány, kteří se zabývají esoterickým a okultním byznysem. Pomáháme chránit spo- třebitele před nabídkou podvodných služeb, pomůcek a přístrojů, a těch je poměrně dost. Naším členem se může se stát každý, kdo dává před- nost rozumu před vírou v zázraky. Český klub skeptiků Sisyfos udělu- je jednou ročně posměšnou cenu Bludný balvan lidem, kteří se zvlášť vyznamenali v šíření blábolů či v prodávání podvodných přístrojů a pro- duktů. Že v síti uvízl i kontaktér s mimozemšťany Ivo Benda, patří spíš k zábavnějším stránkám naší každoroční taškařice. Na druhé straně ten pán nevzbuzuje jen bujné veselí, ale i jakousi až halucinační víru jeho četných příznivců.
K čemu všemu jste skeptická?
Mírná skepse je páteří mého přístupu téměř ke všemu. Vyvažuje ji ale nejspíš schopnost radovat se, nelitovat se, vnímat silněji veselejší stránky života. Snažím se s tou skepsí okolí neobtěžovat, je především součástí mého vnitřního dialogu.
A co feminismus, který jsme zmínili – vyplatí se skepse i tady?
Feminismus má základ v humanitě, v potřebě pomoci slabším, utisko- vaným, znevýhodňovaným ženám. Jeho bojovnosti je zoufale zapotřebí v mnoha zemích, v kulturách a náboženstvích, kde se se ženami zachází hůř než se zvířaty. Trvám ale na tom, že v euroamerické kultuře kopou feministky do otevřených dveří. Těch věčných výzev, i od mužů, aby se ženy angažovaly v politice a v řízení státu a různých společností,přestože ony na to většinou kašlou, je jim milejší rodinný mikrosvět… Proč ne? Je to jejich volba. Ukřivděné fňukání feministek v naší kultuře přispívá k tomu, že časem budou znevýhodněni, odstrkováni a pohrdáni muži, což se prý například začíná dít v Kanadě a dalších vyspělých zemích. Nesnáším jaksi plošné nářky na muže nebo na ženy. Jsme všichni přede- vším lidi a máme svou individualitu.
Dokážete s rezervou brát všechen ten humbuk, který se kolem vás str- hl v posledním roce kvůli knížce Bereme, co je?
S tou mou opatrnou skepsí mi velmi pomalu docházelo, že se mi knížka snad přece jen povedla, nebyla jsem také na úspěch trénovaná, zvyklá. Nebudu se ale jen skromně uculovat, přiznávám, že úspěch přijímám s velkou radostí a že mě teď ještě víc baví psát. Nevím, jestli bych ten zájem o knížku a autorku nazvala zrovna humbukem. Nedělám si ale iluze, byla jsem dlouho zaměstnána v médiích, a tak vím, že o nové „ele- menty“ a jevy prostě bývá zájem, než se okoukají nebo zklamou. Víc mě berou reakce čtenářů, kteří mi většinou elektronicky sdělují, jak jim knížka pomohla, potěšila je, nějak je zasáhla. To kulím oči, jásám, jsem dojatá a říkám si, že psaní má smysl, že literatura má sílu propojovat lidi, povzbuzovat jejich citlivost.Příběhy jiných lidí obohacují o nové myšlen- ky a pocity náš vnitřní svět. Proto je literatura nenahraditelná, nemyslím si, že zanikne dřív než samotná lidská kultura.
Jak je to s pokračováním Bereme, co je? Chystáte prý ne jeden, ale dva díly…
Dohodli jsme se s nakladatelem, že bude vydávat jednu mou knížku za dva roky. Ty další dva díly opravdu chceme vydat, z větší části jsou už hotové. Zdá se to rozumné, ale stejně si nejsem pořád jistá, jestli je to dobře.Na pokračování příběhu z knihy Bereme,co je čtenáři totiž už teď čekají,ptají se,kdy bude v prodeji,ale takto by mělo vlastně vyjít až příští rok. Mnohem rychleji píšu, takže jestli se něco neblahého nestane a já budu tímhle tempem pokračovat,budou se mi časem v počítači hromadit rukopisy. Mám hotové asi tak dvě třetiny třetího dílu, už z něj dokonce vyšly dvě ukázky ve dvou literárních časopisech. Sbírám materiál a pro- mýšlím román čtvrtý, který samozřejmě už autobiografický nebude.
Rozhovor pro Host
Host 05 / 2006
Léty ve mně rostl skřítek skeptik…
O románu Bereme, co je spisovatelky Věry Noskové jsem slyšel poprvé od nakladatele a grafika Radana Běhouna, který se do knihy začetl večer a skončil za svítání, aniž by se dokázal odtrhnout. Podobnou zkušenost měli recenzent Tomáš Fojtík („Po první stránce jsem zapomněl, že sedím v metru“); profesor Václav Hořejší („Po dlouhé době jsem zase jednou z gustem přečetl knihu takřka jedním dechem“); Vladimír Just („Během půlhodiny jsem byl jako čtenář lapen“) i čtenáři, kteří přišli na besedu s autorkou do českobudějovického knihkupectví Tyché, kam přijela z Prahy, aby spolu s Jiřím Hájíčkem (Selský baroko) odpovídala na dotazy. Oba jejich romány mají jedno společné: odehrávají se částečně na jihu Čech v padesátých letech dvacátého století. Kniha Bereme co je je letos nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii próza.
Váš román Bereme, co je vyvolal vlnu pochvalných reakcí nejen recenzentů, ale i čtenářů. Kniha vyšla v minulém roce hned ve dvou vydáních. Ty texty se od sebe liší. Proč?
První vydání je delší o pokračování hrdinčina příběhu v Praze, zabírá posledních šedesát stránek z celkových dvě stě šedesáti. Od několika moudrých mužů, kteří se literaturou zabývají (Ivan Klíma, Vladimír Just aj.), jsem pak slyšela, že příběhy hrdinky v normalizační Praze by snesly vlastní knížku, tedy druhý díl. Ta pražská část si opravdu zasloužila rozvést a obohatit, protože na malé ploše v prvním vydání je stlačená a trochu až hektická. Na dvou stech stranách prvního vydání, které se jinou grafikou a menším formátem knížky ve druhém vydání rozrostly na dvě stě devadesát stran, se uzavírá příběh dospívání, hledání genetického otce, útěk z domova. V Praze hrdinka silněji vnímá jedový dech doby začínající normalizace, sleduje zblízka, sama outsider na hranici bezdomoví, různé strategie, jak se šikovně vyrovnat s návratem tvrdého komoušského křiváctví se vším tím prolhaným sypáním popela na hlavu, mstivostí a devótní žvanivostí. Praha, po které léta toužila, je zákeřné město — přizpůsobivé lidské typy větří v době, kdy se režim zbavuje nespokojenců a tahounů Pražského jara, svou příležitost a vystartují obsadit dobrá místa „u lizu“. Hrdinka v tom mumraji lidských příběhů hledá nějakou práci a bydlení, ale zároveň sleduje a prožívá morální diferencování české společnosti.
Vaše kniha je vnímána coby generační výpověď, podobně jako Kdo chytá v žitě J. D. Salingera nebo Škvoreckého Zbabělci. Cítíte s těmito knihami nějakou spřízněnost?
Mám je především ráda. Schválně jsem si obě knížky nedávno znovu přečetla, právě pro ty narážky v recenzích. Moje knížka má s těmito nedostižnými romány společného mladého, tvořícího se hrdinu. Nahlížet podivnosti doby přes otevřenou, kritickou, živou mysl mladého člověka je osvědčená volba. Asi proto, že mladý hrdina v sobě nese náboj odporu, někdy silných vášní, ale hlavně naděje. Pokud nespáchá sebevraždu, což se také v generačních románech stává, má šanci dožít se lepších časů. Je až strhující sledovat, za jakých dramat se rodí osobnost, jak se snaží žít uspokojivý život mnohdy v nechutné době. Dospívání a zrání je drsný proces, s tragikomickými ději. Líčím ten vývoj spíš sarkasticky, i když s jistým soucitem. Romantismus či náznaky bolestínství jsou mi cizí.
Román Bereme, co je byl zpočátku opomíjen kritiky, ti jen žehrali na neexistenci generační výpovědi. Co jste pociťovala v těch chvílích vzduchoprázdna, kdy pro jisté lidi váš román jako by neexistoval?
Cítila jsem odevzdanost. Nějaký větší úspěch jsem si ani nedovedla představit, přestože fantazii mám, v tomhle jsem ale střízlivá. Dávno jsem byla smířená s tím, že moje knížky žádný velký ohlas mít nemusí, utvrzovala jsem se v tom, že mě to nesmí připravit o radost ze psaní. Knížku jsem rozeslala asi dvaceti lidem. Okamžitě, tentýž den před půlnocí, se mi ozvala Jana Klusáková a mile mi „vynadala“ (co jste mi to, ženská, provedla?), že musí knížku číst dlouho do noci, nemůže se od ní odtrhnout. Takže jsem jásala. Ale pak běžely další měsíce a nikdo jiný se neozval. Když si asi po půl roce mou knížku přečetli Vladimír Just, Ivan Klíma, Viktor Šlajchrt a další a začaly vycházet pochvalné recenze, byla jsem z toho na větvi. Teď už mě recenzenti a čtenáři téměř přesvědčili, že se mi ta kniha povedla. Sama cítím, že mám „vypsanou ruku“, svůj styl, že už trochu vím, jak na to. Nebojím se a píšu s chutí.
Přebal druhého vydání je zavádějící, nekoresponduje s obsahem...
Nad obalem jsem se s nakladatelem pohádala. Ale bylo mi to houby platné. Každá smlouva s autorem vylučuje jeho právo mluvit do grafického zpracování a obálky. Nakladatelství, které knížku vyrábí a všechno platí, má právo udělat obálku jaksi chytlavě. Činí tak se záměrem, aby se knížka už na první pohled líbila, přebal knihy je také reklamou. No ale v tomhle případě se to „líbení“ poněkud přepísklo. Mám na obálce prostě nějaké herečky z muzikálu! Dochází k trapným situacím. Leckdo si například myslí, že knížka je o filmu Rebelové, jindy prodavačka kupujícímu vykládá, že je to nějaké holčičí čtení. Nemůžu se na tu obálku dodnes podívat bez podrážděnosti.
Zaujal mě jazyk vaší knihy. Jak pracujete, jaký je režim vaší práce s jazykem?
S jazykem asi nijak uvědoměle nepracuju, je to ve mně jako v koze (jak říkal naivní malíř a chovatel koz v povídce Bohumila Hrabala). Ale vážně: měla jsem sklony k básnění, a sem tam mi ještě dnes naskočí osvěživý obraz. Úspornosti a určité splavnosti textu mě naučila novinařina. Hodně škrtám. Hledám slova, která se v textu opakují, a nahrazuju je jinými. Nebojím se odvázat — hlavně při vnitřní mluvě hrdinů a v dialozích. Mám mánii poslouchat dialogy všude, kam přijdu, v tramvaji, hospodě, na ulici. Pamatuju si, někdy zapisuju zvláštní výrazy. Abych našla správná slova, vždycky si scénu, kterou popisuju, snažím plasticky představit. Když chci popsat babičku s obracečkou na lívance, která má zároveň ruce v bok, jdu si pro obracečku na lívance a nakrucuju se s ní před zrcadlem. Chci se při psaní také bavit. Nesnáším rozžvaňování. Čtu autory, kteří v tomto ohledu splňují mé představy — Babela, Bulgakova, Čechova, Malamuda, Capota, Vančuru… nejspíš si mimoděk, jako každý, četbou rozšiřuju slovní zásobu. Hledám synonyma v slovnících i na internetu, čtu básně i noviny. Ráda listuju v atlasech rostlin, hornin, ptáků, brouků, jsou plné úžasných slov s velmi konkrétním významem. Ale nenazvala bych to prací se slovem, spíš je to radost a hra.
Protagonistka románu má v hlavě ironického skřítka glosátora — skeptika a vysmívače. Jak je to s vámi a se skřítkem v reálu. Taky vám mluví do psaní?
Skřítek skeptik ve mně léty rostl, vytěsňoval naivitu, dívčí snivost. Dnes už jsem asi celá „skeptický skřítek“. Už se mi to alter ego téměř neposmívá, nemusí, když převzalo nade mnou vládu. Naštěstí mi skepse a racionalita nevzala schopnost radovat se, je to asi jiná kolej osobnosti, která souvisí spíš s temperamentem, a do toho nemá racio co mluvit. Při psaní je velmi činorodé. Ostré vidění, vzpomínání, hledání slov a tvoření vět, nemilosrdné škrtání, kritický náhled na nehotový text, to vše je jeho práce. S vyrostlým skeptickým trpajzlíkem žiju ve výhodné symbióze.
Pracujete na druhém dílu, který se jmenuje Obsazeno. Jak se nalaďujete na atmosféru normalizačních let?
Chodím číst staré noviny a časopisy do archivu tiskovin Národního muzea. Docela mě to psychicky zmáhá. To věčné sypání popela na hlavu, ty devótní žvásty, ta odporná soudružská žvanivost plná frází a falše. Tehdy jsme to brali jako nutné zlo, posmívali jsme se tomu. Když to čtu teď, vidím, že nám z těch novin plivali do tváře, a je mi z toho nanic. Když k tomu připočtu, že ta nechutná, zločinecká partaj pořád existuje, téměř se nezměnila a lidé ji volí…
Sleduju v televizi pořady mapující tyhle doby. Občas na něco narazím ve filmovém klubu Ponrepo. Kromě toho tahám vzpomínky ze svých známých, což se ukazuje jako dost plodná a příjemná činnost. Někdy z celovečerního klábosení s kamarádkou získám do knížky třeba jen jednu dvě věty, ale mně to za to stojí. Dostávám se do atmosféry těch let i přes jiné oči a paměť.
Vyhnula jste se ale roku 1968 a okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Spíš kolem srpnových událostí jen kroužíte...
Domnívám se, že samotný akt obsazení byl už v literatuře dostatečně popsán. Mě zajímá spíš to, co bylo před ním a co bylo potom. Co se v lidech mlelo. Naděje, široké, málem svobodné nadechnutí v kontrastu s mohutnou posrpnovou frustrací. Následovala rezignace nebo zase aktivita těch „šikovných“, aby se dostali přes partaj ke korytu. Normalizace byla velkým lámáním charakterů. Nejhorší bylo, že asi nikdo nevěřil, že se společenská situace může během našeho života změnit. Říkali jsme si — když mají tak obrovskou moc, proč by se jí vzdávali? To nikdy neudělají — takže to máme na doživotí. Každý se snažil podle toho zařídit.
V onom marasmu normalizace jste se coby mladá básnířka marně snažila prosadit. Co bylo v té době pro vás nejhorší?
Moc jsem se nesnažila prosadit, situace mi byla jasná. Tehdy vůbec básnilo hodně mladých lidí, dnes mám podezření, že kdybychom mohli cestovat, pracovat nebo studovat kdekoli v Evropě, prostě žít svobodně, tak bychom básničkovat snad ani nepotřebovali. Co bylo nejhorší? Především duch doby. Přikrčené, hnilobné, opatrné, cynické. A pak, každou chvíli jsem přicházela o bydlení, i když v ponižujících, obskurních podnájmech, problém byl i s hledáním zaměstnání a vždy mizivým příjmem. Neměla jsem domov, zázemí ani skutečné přátele, žila jsem v bídě, někdy jsem hladověla. Myslím, že mladý člověk snad v každé době potřebuje staršího patrona, rádce, někoho, kdo mu může pomoci, zvlášť když je zle, dokáže ho trochu popostrčit. Většinou to bývají rodiče, ale já se s nimi rozešla ve zlém.
Před očima jsem měla dravost některých píšících vrstevníků, po vstupu do komunistické strany se náhle vynořovali ve vedení redakcí a nakladatelství, navzájem si pak vydávali knížky… To byl ovšem jiný svět. Nechápala jsem ho. Vysmátí básníci loajální k odpudivé vrchnosti, přitom pragmatičtí až cyničtí — to je protimluv — básník přece nemůže být slouha! Ani cynik.
Strakonice, v nichž jste vyrůstala, na mě působí šedivým dojmem. Město hyzdí například dálnice, která obtáčí hrad a řeku, nejhezčí místa Strakonic. Jaký je váš vztah ke Strakonicím po takové době?
Smířlivý. Vychutnávám si především okolní přírodu. Některá místa ovšem zdevastovala
podnikatelská aktivita. Například u třetího Řepičáku, kde bývalo slušné koupání, stráně s
mateřídouškou, klid a letní vůně (vzpomínám na ten rybník i ve svých knížkách), skoupil
rozsáhlé pozemky jistý řezník, má tam daňčí a kančí farmu. Vše je oploceno, rozryto
divočáky a místo vůní tu čpí agresivní zápach všudypřítomných výkalů. Na březích rybníka se vrší hromady hnoje. Zničený kus krajiny, odepsaná jedna rekreační oblast. Ještě zbývá Podskalí a výlety do okolních vesnic a lesů. Vídám se občas s Pavlem Pavlem a jeho ženou Soňou, znám je z doby, kdy jsem psala články o jeho experimentech se sochami na Velikonočním ostrově. Město je dnes veselejší, barevnější, upravenější, ovšem s dálnicí prosazenou a postavenou bývalým režimem, která protíná centrum města, se nic dělat nedá. Takže jaký mám vztah ke Strakonicím? Celkem věcný, bez sentimentu. Jezdím tam jednou dvakrát do roka, už tam vlastně nikoho nemám. Když mi ale vyjde knížka, ve strakonické knihovně ji nechávám pokřtít.
Popisujete svůj vzdor proti útokům matky. Četla „Černá růže“, jak matku v románu nazýváte, někdy vaše texty a básně?
Básničky ji nezajímaly, touhle mou zábavou a potřebou pohrdala. Ale četla mi tajně deníky, otevírala a četla soukromé dopisy, některé rovnou zahodila. Až po otcově smrti se přiznala, že mi zabavovala, četla, trhala na kousky a splachovala do záchodu dopisy od něj. Vůbec jsem netušila, že se pokoušel o nějaký kontakt se mnou. Myslela jsem si, že mě úplně odvrhl, snila jsem o něm plná hořkosti, psala pro něj deník — otcovník. Nikdy mi také neřekli, že na mě až do smrti platil alimenty. Zemřel dřív, než jsem ho stihla na Slovensku navštívit, bylo mu kolem čtyřiceti let, když se zabil na motorce. Brzy nato jsem z domova odešla.
Kdyby matku zajímaly mé básně místo mé pošty a deníků, byl by to jiný a veselejší příběh.
Přistihla jste se někdy při tom, že byste opakovala chyby své vlastní matky?
Mladší syn, který je mi dost podobný, byl svého času velmi neformální až výstřední. Dredy až k pasu, při své dvoumetrové výšce, popelnicové hadry, láhev piva v kapse. Bavil se tím, patřilo to k jeho zrání. Jednou jsem v mateřském rozhořčení zvolala: buď přece trochu normální! Pak jsem se chytila za hlavu, protože tuhle, kdysi nenáviděnou větu jsem slýchávala od matky. I když — nepatřila k nejhorším, která matka si takhle občas nepovzdechne? No ale radši jsem to vzala zpět a pak už jsem se hlídala.
Na to, abych opakovala chyby svého antivzoru při výchově dětí, jsem si dávala sakra pozor. Mám ale naštěstí jinou povahu — celkem klidnou, smířlivou, muka hysterie neznám.
Vydala jste ve vlastním nakladatelství i fejetony a povídky. Co je v esejích a fejetonech pro vás zásadní?
Je to psaní pro radost. Uplatní se v něm hravé nápady, sarkastické vidění, hra s jazykem. Mám v zásobě další podobné texty, až jich bude dost, možná takovou knížku zkusím zase vydat. Dokonce má už pracovní název — Střihneme si převtělení. Tyhle fejetony a mikropovídky nejde psát stylem jeden text za druhým, jako se jedním tahem píše román. Důležitý je nápad, a ten mě klepne do čela málokdy. Jsou stejně pracné jako poctivější literatura, ale není to běh na dlouhou trať. Docela mě to osvěží a potěší, napsat si občas takový, malinko zlomyslný, text.
V roce 1988 jste vydala sbírku básní Inkoustové pádlo, byla rychle vyprodána. Chystáte její druhé vydání?
Ne. Myslím, že jsem byla průměrný básník. Psala jsem verše, jako mnoho dalších psavců, protože jsme se museli nějak intelektuálně vybzíkat a kvůli cenzuře moc možností nebylo. Napsat si do šuplíku básničku nebylo tak beznadějné jako psát bez šance na vydání pravdivý román. Sem tam mi pár veršů publikovali, bylo i několik desetiminutovek v rozhlase. Měla jsem připravenou k vydání další sbírku, a snad by v době jistého uvolnění před revolucí, natož po ní bez problémů vyšla. Jenže po Listopadu mě přestalo básničkování zajímat. Brzy jsem se uchytila v novinách, ve volných chvílích jsem zkoušela psát prózu. Zůstala mi ale potřeba básně alespoň číst.
Chodíte na různé festivaly „esoteriků“. Kde se v lidech bere ta důvěra v šarlatánství?
Myslím, že velkou roli hraje odvěká, většinou podvědomá touha po zázraku. Vždyť člověk se věčně pinoží, musí si na všechno vydělat, nadře se… Lékařská věda vypadá někdy těžkopádně se všemi těmi přístroji a vyšetření mohou být nepříjemná, trapná a bolestivá. Neznáme svou budoucnost, což může být zdrojem nejistoty.
Mnozí chovají jakousi tajnou naději, že se dá všechno to pracné vzdělávání, ověřování a vůbec těžká práce všeho druhu obejít nějakým okultním trikem. Aktem milosti, který nemusí poslouchat přírodní zákony. Jiní si zase, fascinováni výsledky vědy a techniky — a málokdo ví víc o tom, jak se to všechno vymyslelo a jak to funguje —, říkají: když je možný internet, rentgen, lety do vesmíru a podobně, tak proč by zvlášť nadaní jedinci nedokázali užívat telepatii, neuměli vnímat a ovlivňovat vědě neznámá záření (bioenergii atd.) nebo třeba levitovat? Chováme od dětství sympatii k hloupému Honzovi, chlapíkovi z lidu, který, i když je nevzdělaný a lenivý, dá na frak komickým náfukům — učeným doktorům a princeznu vyléčí. Všechny tyhle mýty a pohádky ale v normálním světě nefungují. Přitom jsou tak pěkné, povzbuzující, vyrostli jsme na nich. No a toho dítěte v nás zneužívají šarlatáni, léčitelé, nejrůznější věštci, žvanilové a podvodníci, někdy jsou to zase magoři, většinou ale bizarní, a hrabiví strejci. Celé firmy a celostní sanatoria podvádějí zákazníky za značné sumy. Mapujeme esoterický byznys se Sisyfy už víc než deset let. Jsem otrávená z toho, že ze zákona nelze téměř nic z toho postihnout, že policie i křiklavé případy odkládá. Na vedení soudních sporů nemáme peníze a poškození pacienti a klienti také ne. Alespoň šíříme nějakou osvětu, varujeme…
Jakým způsobem pomáháte v nadaci Inka?
Momentálně moc nepomáhám, důležitá je Olga Vilímková, která projekt vymyslela a do Peru několikrát ročně létá, máme tam šikovné a už zkušené peruánské spolupracovníky. S pomocí českých adoptivních rodičů, což jsou někdy i organizace nebo školy, kteří posílají peníze na jednotlivé děti nebo na různé projekty, „držíme“ ve školách na čtyři stovky nadaných dětí, peruánských Indiánů, potomků Inků. Já jsem na začátku projektu pomáhala s jeho propagací v médiích. Samozřejmě mám i „adoptivního syna“ a přispívám s manželem na jeho studium. Jmenuje se Wilson a studuje vysokou zemědělskou školu.
Výčet vašich profesí je pestrý. Byla jste aranžérkou, závorářkou, dělnicí, archivářkou, kresličkou, cukrářkou, osvětovou pracovnicí, servírkou, vychovatelkou a učitelkou v mateřské škole, novinářkou. Vším jste byla ráda?
Nejvíc mě bavila novinařina, také externí spolupráce s rozhlasem. Mnohá z předchozích povolání měla jen krátké trvání, často jsem chodila do práce jen proto, abych se nějak uživila. Mám za sebou také jeden rozporuplný zaměstnanecký zážitek. Seděla jsem tři roky v pěkné, čisté redakci, vonělo kafíčko, kvetl ibišek, chodil mi na účet pěkný příjem. A přesto jsem byla otrávená, často psychicky vyčerpaná, občas — což je u mě vzácná emoce — vzteklá. Žila jsem tehdy jen napůl, z práce jsem přicházela unavená jak kopáč, po zbytek dne jsem usínala. Pracovala jsem totiž v redakci časopisu pro ženské, psala jsem pro ně příběhy. Vyšší nároky na text byly přímo zakázány. Jen žádnou literaturu! opakoval nám zkušený evropský vydavatel. Musí to být co nejvíc banální. Možná v tom období se nejvíc vybičovala má touha psát normální prózu, už jsem měla toho věčného odkládání plné zuby. Vydržela jsem tam jen kvůli příjmu — abych měla jednou nějaký důchod.
Pamatuji, že i učitelky ve školkách musely za bývalého režimu chodit na politická školení, připravovat nástěnky k různým výročím a v duchu socialismu působit na děti.
Nástěnky k výročím ve školce nebývaly, na to si nevzpomínám. Musela jsem ale chodit na školení pro nestraníky. Snažila jsem se licitovat, přemlouvat ředitelky, aby mě k tomu nenutily. Byly nekompromisní, přišla bych prý o místo. Předváděli se nám tam straníci-školitelé, samé smutné postavy. Jednou přišel lampasák a sdělil nám, že se mezinárodní situace přiostřuje, a že tedy nemáme chlapečkům bránit v pranicích a v hraní si na vojáčky. Je naopak třeba nakoupit dětské flintičky, pistolky, šavličky a samopalky. Samozřejmě jsme na takové absurdity kašlaly, nikdo u nás nestál, když jsme si s děckama hrály a povídaly. Ale bylo zvrácené takové pitomosti i jen slyšet. Horší než tahle komická školení bylo, že školky byly přecpané. Jednou jsem měla na starost sama po celé dopoledne dvaačtyřicet tříletých dětí. Bylo to prvního září, skoro všechny brečely, nestíhala jsem jim utírat nudle, měla jsem na krajíčku taky. Když jsem si postěžovala soudružce ředitelce, řekla mi, že v Sovětském svazu je na jednu učitelku ve školce padesát dětí. Ostatně zrovna byla opilá jak poslední mužik. Vot tak.
V knize Ten muž zemře popisujete redakční zákulisí a psychologii novináře. Co vás na práci novináře fascinovalo a co naopak odrazovalo?
Všechny ty příběhy v knížce jsem prožila já. Byla to docela nálož, takže jsem je rozdělila mezi dva hrdiny — kamarády. Snažila jsem se kromě redakčního zákulisí postihnout i mužskou psychiku. Dnes mám k té novele ambivalentní vztah. Fakt je, že měla otřesnou obálku, blbý osud a žádný ohlas. Tak už se tím nezabývám. Mám v povaze nikdy se nevracet. Natož k tomu, co nebylo dost životaschopné. Žádná reedice nebude.
Novinařina mě spojovala s problémy doby. Umožňovala mi dostat se blíž k jevům, věcem a lidem, kteří mě zajímali. Trpívám expanzí nápadů, což se v tomhle oboru cení, jen jsem je nestačila realizovat. Věnovala jsem se nejvíc popularizaci vědy. Šla jsem po šarlatánech. Milovala jsem cestování za reportáží, rozhovory s lidmi, kteří mě bavili, fascinovali. Naučila jsem se fotit na publikovatelné úrovni. Neodrazovalo mě skoro nic. Jen tempo bylo někdy šílené, stres neúnosný a chyběl čas na psaní knížek.
Ptal se David Žák